Martina Gebarovská, cestovatelka, fotografka a blogerka, která se jednoho dne rozhodla, že bude žít svůj sen, že bude dělat to, co jí doopravdy baví a naplňuje. CESTOVAT. Když došla k tomuhle rozhodnutí, nic jí nebránila v tom opustit práci, koupit si letenku a odletět.

Marti články plné inspirace si můžeš přečíst na jejím blogu. Martina je skvělá fotografka, což dokládá i fakt, že si jí nedávno vybrala společnost Canon jako ambasadorku. K čemuž jí dodatečně gratuluji! 🙂 Já se fotek Martiny  nemůžu nabažit.

Stačí sledovat její instagramový účet a budeš na tom stejně jako já. 🙂 Je pro mě velkou inspirací a způsob, kterým zachycuje přírodní krásy kolem sebe mě fascinuje.

Ahoj Marťo, kde se právě teď nacházíš? Odkud mi píšeš?

Úplně nečekaně Bali. A to jsem se teď měla prodírat amazonskou džunglí.

Začínala jsi s blogem v angličtině, co tě vedlo k tomu vytvořit jeho obdobu i v češtině?

Můj blog začalo sledovat čím dál více lidí z ČR a SK. Skoro každý den někdo zmínil, jestli nemám českou verzi článků. Přemýšlela jsem, jestli udělat původní blog dvojjazyčně, ale když jsem si vypsala všechna pro a proti, vyšlo mi z toho, že nejlepší bude založit nové a ryze české stránky.

Na cestách jsi už šest let, nestýská se ti po rodině, přátelích a tvojí rodné zemi?

S každým rokem se mi stýská čím dál víc. Jak po té naší krásné krajině a mentalitě, tak i nehorázně moc po rodině a přátelích. Není to jednoduché nebýt součástí jejich životů, po těch krásných letech, co jsme spolu strávili.

Jak to máš nastavené? Nedáš na naší zemi při svých cestách dopustit?

Jakmile je člověk někde půl roku a zvykne si na novou zemi, cítí se konečně pohodlně a ‚jako doma. Pořád ještě nasává nové vůně, užívá si svobody a najednou mu přijde, že ten nový život je vlastně mnohem lepší, tím pádem trošku zanevře na naší zemi.

Já sama a snad asi všichni Češi, co znám a co dlouhodobě cestují, nedáme na ČR dopustit. Jasně, že jsou věci, které by mohly být lepší, ale z většího měřítka se máme fakt dobře a ta příroda je ta nejkouzelnější na celém světě (kde jinde si představíte prince na koních uhánějících za princeznami uvězněnými v hradních věžích). Drtivá většina cestovatelů se tak vrací domů, kde se i nakonec usadí.

Co bylo hlavním spouštěčem toho, že jsi opustila práci, sbalila krosnu a vydala ses na cesty?

Odjakživa jsem takhle chtěla cestovat, ale nikdy jsem nevěřila, že by se ten sen mohl splnit. V létě roku 2010 jsem odjela na měsíční dovolenou do států, kde jsme si kámoškou pronajaly auto. To pro mě bylo něco nového. Do té doby to byly jen malé výlety po ČR či SK , občas autokarem do Chorvatska a párkrát s cestovkou do Egypta a Tuniska. Jenže ve státech to byla najednou svoboda.

Bylo úplně na nás, kam a kdy pojedeme a co budeme dělat. Tam to ve mně kliklo a řekla jsem si jo! To je to, co mě baví! Odpočítávala jsem pak dny po návratu do ČR a do práce, do kanceláře filmové produkce v centru Prahy, kde se mi nikdy dobře nežilo. Padla na mě obrovská tíha a já věděla, že musím udělat radikální krok.

Naštěstí mám takovou povahu, že se ničeho moc nebojím a věřím v dobré konce, takže i přesto, že jsem téměř všechny svoje úspory (nerozumně) utratila v USA, skončila jsem s prací téměř ze dne na den, bez plánu B.  A do toho přišel Nový Zéland, kde jsem potkala spoustu lidí, co už léta cestují, aniž by měli na kontě statisíce či miliony. Ti lidé pro mě byli takovou inspirací, že už tenkrát jsem věděla, že Zélandem to neskončí.

Změnilo tě dlouhodobé cestování? Změnily se nějak tvoje životní hodnoty, postoje a cíle?

Asi jo, člověk se na cestách pořád dostává do situací, které sice nejsou dvakrát příjemné, ale jsou potřeba řešit. Dost často musíte vykročit o krok dál z komfortní zóny, což vás nejenom posílí, ale taky posune a máte pocit, že zvládnete zase o něco víc. Potkávám desítky inspirativních lidí, kteří jdou za svými sny a mají podobné pohledy na svět a život vůbec.

Jakým způsobem si na své cesty vyděláváš?

Na cestách se vždycky nějaká práce najde. Občas i taková, kterou byste v ČR nikdy nedělali. Pracovala jsem hodně na farmách či v hotelech. Docela dobře se dá vydělat i focením svateb a portrétů.

Jaké nejzajímavější práce sis za těch šest let vyzkoušela?

Pracovala jsem v Národním akváriu na Novém Zélandu jako potápěč. Vozili nám tam z oceánu zraněná zvířata, např. želvu bez ploutve, já je pak krmila a čistila zevnitř akvária. Na Zélandu jsem pak dělala i něco jako vybíračku brouků na vinici. Jednalo se o speciální odrůdu vína, která před vylisováním musela být co nejlépe očištěna, a jelikož bylo v hroznech spousta švábů, vidličáků, pavouků a dalších krasavců, muselo nás tam asi šest stát u pásu a vybírat.

Cestuješ sama nebo se občas připojíš k jiným cestovatelům?

Mám ráda obě dvě varianty. Nesnažím se za každou cenu najít někoho jen proto, abych nebyla sama, ale občas potkám fajn lidi se stejnými či neurčitými plány, tak se vezeme chvíli spolu.

Jezdím ráda sama i z toho důvodu, že fotím, a tak mi všechno trvá trojnásobně dýl. Mám malinko jiný denní režim, jelikož většinou fotím při rozbřesku či západu, takže jezdit sama je často jediný způsob, jak si přivézt pěkný fotky. Často si říkám, že by bylo fajn jezdit s dalším fotografem.

Nebudu se tě ptát v jaké zemi se ti nejvíce líbilo, ale přeci jen… je nějaká země, na kterou nemůžeš zapomenout a přirostla ti k srdci?

Miluji Nový Zéland. Už je to přes tři roky, co jsem tam byla a žila. Od té doby mě to tam pořád táhne, což u žádné jiné země říct nemůžu. Teda jedné jo. A tou je Česká republika. Až po letech na cestách jsem si začala uvědomovat, jak přenádherná a unikátní ta naše země je. Jak je plná skvělých a chytrých lidí (zapomeňte na zakaboněné tváře v metru). Jak se tam vlastně máme dobře a můžeme téměř všechno.

Ocitla ses někdy v nebezpečné situaci?

Měla jsem to na štíru při sjíždění divoké řeky na Zélandu. To jsem viděla hodně černě. V Thajsku mě píchla smrtelně jedovatá housenka a na Filipínách muréna. Teď už z toho jsou jen super historky.

Jakou nejvtipnější situaci jsi na svých cestách zažila?

Asi ne úplně nejvtipnější, ale to první, co mi teď přišlo na paměť je můj trip do Blue Mountains v Austrálii. Kochala jsem se panoramaty a najednou za sebou slyším češtinu. To byla ohromná radost, protože jsem už tak půl roku nepromluvila česky. Nadšeně jsem se s tou partičkou Čechů začala bavit, tahat z nich, odkud jsou, a co dělají v Austrálii. Prý jsou na turné a zrovna budou hrát v Brisbane a já, že jsem už jiná generace, takže je možná znát nebudu. Ale mohla bych znát písničky jako je Želva, Dej mi víc své lásky, Jasná zpráva. Tak jsem byla za debílka. 🙂 Zrudla jsem a červená jak rajče přijala pozvání na koncert v Brisbane. 🙂

Jakou vychytávku ze svého cestovatelského vybavení považuješ za nejdůležitější a doporučila bys jí ostatním baťůžkářům?

Rozhodně houpací síť. Ať už jedete kamkoliv , je to naprostý megauniverzální poklad. Navíc je lehká, skladná a levná.

Co bys doporučila ostatním, kteří se zatím neodvážili k dlouhodobému cestování a bojí se opustit svoje jistoty?

Vím, že už je to asi tisíckrát omílané, ale pokud chceme změnu v životě, pokud si chceme plnit sny, tak v drtivé většině případů to bez nějaké naší akce neprojde. Je dobré si na začátek uvědomit, že dlouhodobé cestování nemusí být pro každého, obzvlášť pokud jedete s nízkým rozpočtem. Ale i tak to stojí za to, a pokud je to něco, co vás odjakživa lákalo, jděte do toho. Kupte si jednosměrnou letenku, ať není cesty zpět, našetřete pár tisícovek do začátku (podle toho, kam jedete, a co tam chcete dělat) a začněte plánovat.

Vytvořte si vizuální nástěnku vašeho dobrodružství, bavte se o cestě s přáteli. I tím tomu budete o krok blíž. Osobně neznám nikoho, kdo by svého rozhodnutí vydat se na cestu litoval. Naopak, píšou mi desítky lidí s tím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí jejich života. A víte, co je na tom to nejlepší? Kdykoliv se můžete vrátit domů.

Marti, děkuji za skvělý rozhovor, ať se stále parádně cestuje a plní se ti všechny sny. 🙂

[fb_button]

Líbil se ti tento článek? Sleduj Fijalku na Facebooku a staň se tak součástí naší cestovatelské rodiny!